logo Facebook
i slova jsou činy

Omezování projevu na sítích pod záminkou boje proti terorismu jako počátek institucionálního zla

30. dubna 2021 10:55 / autor: David Martínek

Když začínaly revoluce Arabského jara (2010-2011) v Egyptě, Alžírsku, Jemenu, Jordánsku, Bahrajnu, Sýrii a v Libyi, média si všimla, že tehdejší protivládní rebelové využívají k organizaci a komunikaci tehdy horkou novinku, sociální sítě. Bylo to vnímáno jako něco nového. Jak média tehdy nadšeně líčila, Arabské jaro bylo revoltou proti moci diktátorů. Bojem za svobodu, změnu poměrů a bojem proti zkorumpované moci. Rozsáhlé protesty nakonec vedly k ozbrojeným povstáním, občanské válce, revolučnímu teroru a nakonec, zásahu mezinárodních sil.

Spojení mladých revolucionářů v terénních toyotách, vybavených kalašnikovy, se sociálními sítěmi, jsme tady, tady v Evropě, vnímali jako něco neobvyklého a nového. Propojení mladých bojovných rebelů s mladými sociálními sítěmi bylo přijímáno. Šlo přeci o demokratizaci poměrů.

Co se změnilo, poté, co byl Kaddáfí ubit na ulici?

Do Evropy začaly proudit statisíce lidí z enkláv, zasažených boji a rozpadem státu. V souladu s politikou otevřených dveří, tehdejšího nadšeného vítání a přijímání imigrantů.

Jestliže tehdy před politikou otevřených dveří varovaly skeptické hlasy, byly promptně označeny jako rasistické, konfliktní, xenofobní. Ve zvířené atmosféře byli skeptici, poukazující na konflikt, vycházející z rozdílnosti kultur, víry, pojetí práva, panující sociální struktury uvnitř imigrantských komunit, stejně jako, přirozeně, problému obtížných podmínek rychlé adaptace uprchlíků na západní poměry, odmítnuti. S vírou, že čas a život všechno nakonec srovná. Skeptici byli vystaveni posměchu, okázalým vyhazovům z práce, institucí nebo mediálnímu nátlaku.

Ale stalo se přesně to, před čím varovali. A co bylo neodvratné. Z mladých lidí, především mladých mužů, kteří po arabském jaru a konfliktech v zemích severní Afriky a zemí středního východu, přicházeli do Evropy po desetitisících se postupně stala imigrační vlna.

Naprosto nezvládnutá. Z mladíků, kteří zaplavili Paříž a další města západní Evropy se stala hrozba. Bohužel pro ně a bohužel i pro společnost. Namísto vstupu do ekonomiky byli tito lidé často odkázáni na veřejnou podporu a podporu uvnitř své vlastní komunity. Strukturální nepřipravenost, naprosté nepochopení reálných podmínek života těchto lidí, lídři tehdejší proimigrační politiky vyřešili, jak už to bývá, způsobem, typickým pro progresivní unijní politiku. Problém jednoduše přesunuli o patro níž.
Přesunuli ji na instituce států a zemí Unie.

Zátěž, spojenou s politikou tohoto typu se přesunula na policii, soudy a instituce. Nebo všemožné imigrační organizace, pracující v často těžko uvěřitelných podmínkách. Tím se pochopitelně jen pootevřely dveře k jinému druhu vnitřních konfliktů. Policii, soudům, institucím, školám, zatíženým do té doby svou vlastní obtížnou prací, nová situace přinesla jen další nápor. A lidé sami, imigranti, čelili odporu veřejnosti, proti kterému se bránili po svém. Posílením vzdoru vůči systému.

Podpora práci institucí? Rozsáhlá a nutná podpora, umožňující přechod těchto nově příchozích ke kultuře západu a přijetí hodnot kontinentu? Podpora imigrantům při vysvětlování rozdílnosti evropské a jiných kultur, připravené adaptační projekty? Zapomeňte.

V praxi podpora směřovala na dotace neziskovkám, médiím a platformám, které stranily proimigrační politice. Ve vztahu k imigrantům se smrskla na dávky. Na nějaké dlouhé vysvětlování úřady navíc neměly čas. Imigrant dostal příručku s obrázky, ve které si mohl přečíst, že odhalená žena v Evropě není totéž, co odhalená žena v hliněné chýši v Eritreji. S vysvětlením, že holá ramena a krátká sukně neznamená výzvu.

Kolaterální ztráty, konflikty, rabování, útoky na veřejnou infrastrukturu je možné přičíst na vrub špatné politiky. Konflikty a události byly sice zveřejněny a označeny, ale to jen a pouze prohloubilo nedůvěru tolerantních lidí na západě v tento typ ideí. A vedlo k odmítnutí unijní politiky v zemích střední a východní Evropy. Která řekly, v řadě států, proevropské vítací politice jasné ne.
U nás si díkybohu udržel smysl pro realitu Miloš Zeman. A pochopitelně, vysloužil si odsudky pseudo progresivistů. Za to, že se veřejně postavil vedle Martina Konvičky, který se na určitou dobu stal mluvčím skeptické části veřejnosti.

A jak jsme na tom teď?

Samozřejmě, dnes, "překvapivě", řešíme, že uvnitř států evropské unie dochází k formám terorismu. Ve vztahu k sociálním sítím jsme nuceni přitvrdit, s poukazem na fakt, že existují lidé, kteří využívají sociální sítě k šíření nebezpečného obsahu, vyzývajícího k násilí a odporu proti institucím uvnitř jednotlivých států Evropské unie. Ke konfliktům a ozbrojeným akcím, proti policii a pořádkovým silám, odpovědným za bezpečnost na ulicích.

Takže, nyní potřebujeme sekyru, která oseká nebezpečné projevy na sítích. Ale tato sekyra má dvojí ostří. Ona totiž může a jako skeptik říkám, bude, použita ještě i jinak. Bude použita, podobně jako dříve proti lidem, vyjadřujícím skepsi vůči proimigrační politice.

Nově bude využita proti lidem, kteří své skeptické, konzervativní, avantgardní, pravicové nebo levicové názory prozatím svobodně vyjadřují alespoň prostřednictvím sociálních médií. Protože to je často poslední místo, kde je ještě vyjádřit vůbec mohou. V semknuté knutě dozoru nad provozem mainstreamových médií, totálně ochromených seberegulací a strachem novinářů o postavení a místo, před strachem z vyvržení z veřejného života, svobodně vyjadřovat názory nelze. Už nyní.

Zbyde jen hrstka lidí, kteří se budou snažit zakládat platformy mimo mainstream. Které budou, napadány a označovány, jako dříve, za nepřátelské, xenofobní, protievropské, dnes pro změnu dezinformační, prokremelské, proruské.

A opět, jako v minulosti, budeme stát proti téže síle. Znovu budeme moci pozorovat armádu tupých oslů, konformních a zbytečných politiků bez vlastního názoru a bez myšlenek, hýkajících v parlamentech evropských zemí teze o nutnosti zpřísnit dozor nad sociálními sítěmi. A nad médii. A nad veřejnými projevy. A za nimi budou povstávat armády cenzorů, digitálních i živoucích, kteří už se postarají o to, aby byly z veřejného života vyloučeny jiné názory, než názory prosazované v oktrojovaných mantinelech diskurzu a regulí veřejné debaty.

Tito lidé nakonec zahubí svobodu.

Toleranci. Zahubí ji. Neodvratně. Přinesou nové zákony, které umožní cenzorský dohled a jak tomu bylo v případě imigrace, vznešená debata o ideálech se nakonec přesune na bedra fízlů a cenzorů. Nejsmutnější kategorie lidí, šmíráků a udavačů, kteří svůj život marní fízlováním jiných a potíráním svobodných názorů.

Tihle lidé dláždí cestu zlu. Otvírají dveře jinému druhu moci.

Protože tam, kde startuje cenzura, nakonec přijdou pokaždé uniformovaní muži, kteří donutí společnost mlčet. Tentokrát ne v roli omšelých pochopů komunistů, jako tomu bylo dříve. Ale navoněné, nablýskané moci nikým nevolené evropské vlády, tarifikující prostřednictvím cenzorů každý nonkonformní veřejný projev. Od zákazů projevu po trestní sazby.

Je to mizerná politika. Která skončí zlem. Nakonec, a to si sami tvůrci této politiky neuvědomují, skončí sami v opovržení, ostrakizaci, nebo i v lágrech, podobně jako někdejší Výbory revolučního blaha. Uvolněná moc, zbavená kritiky a kontroly, je už nebude potřebovat a zbaví se jich samotných, pokud budou překážet a namítat, že takhle to nemysleli.

Kdy se tak stane? Stane se tak okamžitě poté, kdy se nelimitovaná moc dnešních správců digitálního obsahu dohodne s nikým nevolenou moci evropských úřadů na pravidlech.

A nebo, později, kdy odpor proti této dohodě a především dohledové praxi vyzvedne k moci nebezpečné lidi, kteří se postaví do čela veřejných nálad a odporu.

Teď je čas cenzuře zabránit.

Pak už ne.

 

David Martínek

Původně publikováno přes Facebook
Zeřejněno s laskavým svolením autora