logo Facebook
i slova jsou činy

Smlouva je smlouva, zákon je zákon, ale čí je to hříbě?!?

06. července 2019 13:00 / autor: Pavel Foltán

Vesměs mediální mainstream na vlně toho, co nazývá vládní, respektive ústavní krizí frekventuje některé názory, směřující k tezi, či spíše k teorii, že tzv. koaliční smlouva je závazná pro více subjektů, než pro ty dvě koaliční strany, které ji uzavřely. Neboli, (jak lze vyvodit z některých těch mediálních vzkazů), že je závazná i pro prezidenta republiky. Jenže ve voluntarismu takového přístupu nelze přehlédnout jeden háček, a to už v samých základech tomu přiměřeně odpovídajících principů teorie práva.

I studenti, co už mají úspěšně za sebou zkoušku z právní teorie (odhadem asi tak ve druhém ročníku) dobře znají právní institut smlouvy, včetně atributů, faktorů, funkcí a systémových rozdílů s jinými typy právních úkonů. Tak například v kostce pro snazší orientaci v základech: Smlouva je dvoustranný (případně vícestranný – podle počtu zúčastněných subjektů) právní úkon smluvních stran. Jde tedy o konsensus (chcete-li o dohodu), tj. o souhlasný projev vůle účastníků. Zpravidla to tedy je subjektivní úkon – nikoli objektivní právní skutečnost, která nastává mimo vůli smluvních stran. A to je (i zde k pozornosti čtenářů) jeden ze základních atributů smlouvy – a zde tedy i jeden ze základních příkladů rozdílu mezi právním úkonem a právní skutečností (pro snazší orientaci v těchto elementárních právních principech - obrazně řečeno je to něco jako část malé násobilky v oblasti teorie práva). Takže tím základním smluvním typem si vymezují (určují, konkretizují, apod.) své smluvní vztahy ty konkrétní tj. na té smlouvě zúčastněné subjekty, čili smluvní strany. A obsah té jejich smlouvy je závazný jenom pro ně. (Mohou být pochopitelně i určité výjimky, potvrzující zmíněné pravidlo, ale ty případy nespadají do rámce dané problematiky). Takže taková smlouva nemůže být závazná pro třetí osoby (tj. na té smlouvě nezúčastněné subjekty). A ty zúčastněné smluvní strany nejsou oprávněny požadovat po třetích osobách, aby povinnosti z té jejich smlouvy dodržovaly, plnily, podřizovaly se jim, respektovaly je, apod.

Neboli konkrétně pro daný případ z dotčené praxe: Předmětná tzv. koaliční smlouva, uzavřená mezi na ní zúčastněnými koaličními stranami, je závazná jen pro tyto dvě zúčastněné koaliční strany (a pro třetí osoby tedy nemá žádnou závaznost, čili nelze na třetích subjektech vynucovat, aby se dvoustranně dohodnutým podmínkám této smlouvy podřizovaly). Z toho tedy logicky plyne například i to, že koaliční strana ani např. vůči prezidentovi republiky nemůže postupovat tak, jako by byl účastníkem té koaliční smlouvy, a jako by pro něj ty smluvní podmínky byly závazné.

A zároveň na stejném principu (jak popsáno už v úvodu k té části základů z té teorie práva) nelze tou smlouvou měnit, nahrazovat, suplovat, upřesňovat, vykládat, apod. modifikovat zákon, nota bene ústavní zákon (a konkrétně např. i ten základní ústavní zákon, jímž je Ústava České republiky). Ale kdyby to však nějaké ty názorové proudy s jakousi tou mediální podporou abstrahovaly, či dokonce kdyby to ignorovaly, pak by se (podle pravidla, že příklady táhnou) mohly dožít mimo jiné také odpovědnosti i za to, že by někdo s aplikací toho vzoru chtěl uzavřít smlouvu, třeba obchodní kontrakt, z něhož by jeho účastníci měli nějaký příjem a potažmo i zisk, co by se rozhodli poté nechtít zdanit, a tak by si v té své komerční smlouvě dohodli, že se na ně – a na zisk z toho jejich obchodního případu – prostě a jednoduše nevztahuje ten zákon o dani z příjmu a pak by prostě a jednoduše (přesněji řečeno pro sebe zjednodušeně) chtěli po berňáku, aby respektoval tu jejich smlouvu, kde si dohodli, že pro ně ten zákon o té daňové povinnosti neplatí. A basta fidli. (A pozor, tenhle fiktivní příklad má stejnou bázi – a tak ta jeho analogie má zde přesnou příznačnost, případnost, i přiléhavost.)

Smějete se? Myslíte si, že to není možné? Z vlastní praxe můžu osobně potvrdit, že to možné je. A jak mi už od malička říkával můj otec – a jak jsem mu pak po celou tu spoustu desetiletí také dával zapravdu – totiž to, že „tady je možný úplně všechno a jistý je tu jen to, co už bylo“. Takže možné to je a stalo se mi to několikrát. Víceméně mnohokrát. Abych to poněkud konkrétněji celé relativizoval už proto, že ten příklad z praxe, co teď na odlehčení uvedu, se týkal jedné tehdy už téměř populární jako že té hvězdy, a že ta situace by možná mohla být řadě lidí blízká, tak se mi to tak nějak ve vzpomínce vybavilo. Kdysi dávno, když mě ještě bavilo produkovat velké, malé, tlusté i tenké hudební festivaly (kdy to ještě nebyl „wopruz“ jako potom a dodneška), tak jsem na jeden prima festival pozval i jednu kapelu, co šla zrovna na vlnu šoubizu, a tak hodně stáli o to, aby u mě hráli. Věděli, že to vyjde, protože už od jejich počátků v případě potřeby chodili za mnou často pro pomoc, jakoby za starším bráchou. A tak tam tedy přijeli, mezi ty už velký hvězdy a hned po příjezdu se pohádali (pochopitelně o peníze) a pochopitelně před lidmi, takže ode mě ihned dostali hustej kouř, aby si to šli vyřešit támhle do kouta. A fofrem. Za chvíli přišel jeden z nich pro radu (což bylo vidět už na dálku), že pré ta koc, že pré to má s ním, a že jako na vážno, a že co jako teďka s tím? A tak já na to, že tyhle věci jsou taky život, a že chlap to řeší jako chlap. A on na to, že tohle teda ani vomylem, že se nechce vázat, a ty další kecy. A že chce nějakou pořádnou radu, jak z toho ven. A tak já mu na to, že v jednom zákoně je na to jeden takovej docela dost tuhej paragraf. A on mi na to, že prej teď už tu máme tu demokracii, a že jeho osobně ty zákony nezajímají, a že na takový zákony on … No, co na to máte říct? Já mu na to tehdy řekl tohle: Teď padej na jeviště, mladej. A těch pár facek, co zasloužíš, dostaneš až po koncertě u piva. Už je to hodně let. A tomu děcku už dneska je přes pětadvacet. Léta běží, vážení. Životní principy zůstávají.

No, každej ať si to přebere sám …

JUDr. Pavel Foltán, mediální analytik a mediální právník